Tancem k lehkosti

Znáte ten pocit, když jste sami v polích, slunce pomalu zapadá, nad hlavou vám letí hejno ptáků, dýcháte teplý letní vzduch, na uších máte sluchátka s hypnotickou rytmickou taneční hudbou, vaše tělo volně přechází v rytmu hudby z pozice do pozice, vy to celé pozorujete a jste naprosto úplní a šťastní?

A co pocit, když jste na nejviditelnějším místě, na jakém jde v rámci taneční párty být, hudba právě v tuto setinu sekundy vrcholí a vy jste několik desítek centimetrů nad zemí v perfektně symetrické pozici, která dokonale vystihuje, co se v dynamické hudbě děje, vy si uvědomujete krásu toho všeho, víte, že jste středem pozornosti, ale to vás ani nezatěžuje ani to nekrmí ego víc, než je nezbytně nutné.

Je to pocit naprosté přirozenosti. Pocit, že jste tím, kým máte být. Cítíte ohromnou vděčnost za to, že jste vždy byli co nejvíc věrní svému vnitřnímu hlasu, který vám říkal, co ano a co ne. Pamatujete si tu cestu, kdy jste se krok po kroku zbavovali závaží ve své mysli a krok po kroku se stávali lehčími a lehčími.

Cítíte se pevní v tom, kým jste, a víte, že do svého okolí vnášíte něco ohromně cenného – lidem okolo dáváte nahlédnout, jak vypadá lehkost a svoboda.

Věřím, že ten pocit určitě znáte minimálně v určitých střípcích a náznacích, protože lehkost a svoboda jsou naše přirozenost a my k nim máme přirozený přístup. Jediný problém je, že naše přirozená lehkost a svoboda bývá zastřena vrstvou mentálních nánosů a my trávíme životy spíše uvnitř těchto nánosů než kdekoli jinde, takže zážitky lehkosti a přirozené radosti se k nám dostávají nejprve spíš jako střípky a náznaky. 

Chci vám krátce povyprávět, jak vypadala má cesta, během které se z izolovaných střípků stal běžný stav. 

Věřím, že toto vyprávění vám pomůže proniknout hlouběji k sobě samým, hlouběji ke své vášni, ať už jí je malba, vyšívání, opravování aut nebo pečení buchet.

Povím vám svůj příběh tance.

Duch tance

Co si pamatuji, tak jsem vždycky rád měl rád pohyb. Nemluvím o prolamování rekordů v závodech, v tom jsem nikdy nevynikal. 

Mluvím spíš o tom, že už jako malé dítě, když jsem ještě neměl žádnou průpravu v bojových uměních, jsem si rád hrál na Bruce Leeho. Prostě mě bavilo házet rukama a nohama, poznávat, jak se tělo chová, co mi dovolí a co ne. Musel to být vtipný pohled. 

Postupně jsem se v tomto směru začal vzdělávat, takže se do těch legračních kreací začaly přirozeně dostávat prvky koordinovanosti. 

Na základní škole jsem měl štěstí na skvělého učitele jiu-jitsu, na střední škole jsem asi potřeboval změnu, takže jsem se připojil ke skupině distingovaných dam a začal cvičit taiji.

Ale nechtěl jsem mluvit o tanci?

Bylo mi asi patnáct, první chata s kamarády. Pustili jsme si album Outside od Davida Bowieho a já se začal pohybovat do hudby. Ty pohyby, co jsem znal ze svých volných experimentů a později z taiji, se najednou spojily s hudbou. Ta hudba je probouzela a nesla. Pohyby, které jsem v sobě ty roky objevoval a dával jim prostor, najednou začaly mít svůj vlastní život. Děly se skrze mě a já je sledoval. 

Nepamatuju si, na co jsem myslel, ale jestli jsem něco řešil, tak to bylo leda tak to, co si o mě může někdo myslet. Určitě jsem neřešil, jak a co dělat. Tanec se děl sám. Kdybych to začal řešit a chtěl se do toho nějak začít míchat, jen bych to udusil.

Kamarádi a kamarádka byli na podobné vlně, takže jsme vzali kazeťák ven a na opuštěné ulici před chalupou tančili na skladbu The Music Is Outside. Nikdy nezapomenu na výjev, ve kterém jeden z kamarádů tančil se smetákem.

Tehdy se ve mě probudil Duch Tance.

***pokračování příště 🙂